Pouť k Panně Marii Bolestné v Maria Dreieichen
Cesta tam byla téměř detektivní, neboť objednaní řidiči měli jen mlhavou představu o cíli naší cesty a k dispozici neaktuální mapu s ručním náčrtkem. Navíc nikdo neměl tušení, že na hlavní cestě bude objížďka. Nebylo tedy divu, že jsme se projeli nejméně o hodinu déle, než bylo plánováno. Ale nakonec jsme všechno dohnali. V Maria Dreieichen nás přivítal P. Robert Bösner, sedmdesátiletý křepký benediktin, který se s námi bavil snad ve všech jazycích, jichž jsme byli dohromady schopni. Po krátké zkoušce jsme s lítostí uznali, že z technických důvodů nemůžeme použít historické varhany na kůru, takže nám nezbylo, než se spokojit s elektronickou náhražkou, kde jsme ale nakonec vyloudili zvuk poměrně uspokojivý. Nutno poznamenat, že když P. Robert uslyšel při zkoušce náš gregoriánský chorál (Salve Regina), Mozartovo Ave verum a ostatní kousky, vypadal nadmíru spokojeně. Jeden z důvodů jsme měli poznat až odpoledne.
Po poledni jsme se stavili v nedalekém Altenburgu, k jehož klášteru patřil kmenově i P. Robert, pečující o poutní chrám v Maria Dreieichen. V kostele se právě konala svatba a jako hudební doprovod účinkovali mladí zpěváci, kteří nás s ohromným zápalem a téměř profesionální dokonalostí projevu přemístili na druhou stranu matičky Země, protože chrlili jeden krásnější spirituál za druhým. Že jsou zvyklí vystupovat i ve světském prostředí, potvrdili aparaturou, díky níž jsme dobře slyšeli i venku.
Když jsme se ale na cestě domů stavili u studánky v lese, sloužící již přes dvě staletí jako poutní místo a zrovna tam začínala svatba, při které se rovněž představila menší spirituálová skupina, nebyli jsme možná daleko od pravdy, že pro P. Roberta byl náš zpěv vítaným osvěžením od probíhajíc amerikanizace rakouské duchovní hudby.